Osobité prožívání vlastní sexuality je součástí identity každého člověka, ať se identifikuje jako gay, lesba, bisexuální, hetero či jinak. Sexualita je velice komplexní záležitost, která obsahuje několik různých složek, jako je fyzická přitažlivost, citová přitažlivost, sexuální chování, schopnost navazovat vztahy atd. U většiny lidí jsou tyto složky všechny v jednom směru (například muž, kterého fyzicky i citově přitahují ženy a vyhledává vztahy výhradně se ženami), ale nemusí tomu tak být vždy, jak dále uvidíme. Text doplňují osobní příběhy několika neheterosexuálních osob pro představu, jak takové objevování vlastní sexuální identity může probíhat.

Rozlišit můžeme zejména tři roviny sexuality: 

• sexuální orientace;
• sexuální identita; 
• sexuální chování.

Sexuální orientace

Oblast sexuální (a citové) orientace je předmětem vědeckého zkoumání poměrně krátce. V podstatě můžeme v tomto ohledu rozlišit dobu před Albertem Kinseym, kdy se na to pohlíželo jako na medicínský problém se snahou gaye a lesby z toho „vyléčit“, a dobu po Albertu Kinseym, který vydal průlomové zprávy Sexuální chování muže (1948) a Sexuální chování ženy (1953). 

Albert Kinsey, americký psycholog, biolog a etolog, mimo jiné vytvořil škálu, na které se pokusil komplexnost sexuální orientace zachytit. Na této jeho škále 0 znamená výhradní heterosexualitu a 6 znamená výhradní homosexualitu, body 1-5 jsou určitou kombinací obojího. Kinsey vycházel například z toho, že nic v přírodě neexistuje v oddělených kategoriích, ale jako součást určitého kontinua, a takto vnímal i lidskou sexualitu. 

V době publikování Kinseyho zpráv byly tyto poznatky průlomové, ale časem se ukázalo, že tato škála nedokáže pojmout další možné sexuální identity, postupně tedy vzniklo více než 200 různých škál k měření sexuální orientace.

Model, který zde předkládáme, zohledňuje aktuální poznatky v této oblasti, ale není jediný možný. 

Albert Kinsey (zdroj: Wiki Commons)

Dimenze sexuální orientace

1. Fyzická a citová přitažlivost – ve vztahu k druhým můžeme rozlišit fyzickou a citovou přitažlivost. U většiny jsou tyto komponenty všechny v jednom směru, ale může se například stát, že někoho fyzicky přitahují spíš muži, ale zamilovává se spíše do žen. V takovém případě se jedná o zkříženou či smíšenou orientaci.
2. Intenzita fyzické a citové přitažlivosti – když je intenzita fyzické přitažlivosti nulová, tj. člověk necítí sexuální přitažlivost k nikomu a obvykle ani nejeví zájem o sex, mluvíme o tzv. asexualitě. V případě nepřítomnosti citové (romantické) přitažlivosti k druhým lidem se jedná o člověka aromantického (zkráceně aro). Aromantici*čky obvykle necítí potřebu udržovat romantické vztahy. Asexuální lidé nemusí být nutně aromantičtí a aromantičtí lidé nemusí být nutně asexuální. 
3. Objekt fyzické a citové přitažlivosti – zde zjednodušeně řečeno rozlišujeme orientaci heterosexuální (člověk je přitahován výhradně k osobě opačného genderu) a neheterosexuální (člověk není přitahován výhradně k osobě opačného genderu, lze sem zařadit i asexualitu). Dalšími faktory, které zde mohou hrát roli, jsou např. věk, počet partnerů*partnerek, vzhled těla nebo určité fyzické charakteristiky, preference fungování v určité roli (třeba submisivní či dominantní) atd. 

Jak mohou vypadat různé sexuální orientace z hlediska vztahu k objektům fyzické a citové přitažlivosti ukazuje následující obrázek (zdroj).

Příběh Daniely

Odmalička jsem předpokládala, že se zamiluju do kluka jako holky v knížkách a filmech, ale když během dospívání lidé kolem mě navazovali první vztahy, zjistila jsem, že v reálu je mi to zcela cizí a sexuální ani jinou přitažlivost vůči mužům ani ženám neprožívám. Čekala jsem, že se to změní, až potkám toho správného člověka, ale kolem pětadvacátého roku už mi bylo zřejmé, že schopnost takových citů vůbec nemám a žádný vztah vlastně ani nechci. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela a považovala jsem to proto za duševní poruchu. Nesla jsem to dost těžce, dokud jsem ve 27 letech nenarazila na termíny asexualita a aromantičnost. Setkání s komunitou stejně orientovaných lidí mi pomohlo se se svou odlišností vyrovnat a zařídit si život po svém.

Sexuální identita

Sexuální identita je většinou zjednodušující pojmenování, se kterým se člověk nejvíce ztotožňuje v rámci své pociťované sexuální orientace. 

Sexuální identita nemusí být v souladu se skutečnou romanticko-sexuální orientací a v čase se může měnit s tím, jak se člověk lépe poznává. V dnešní době už existují i tací*takové, co svou identitu pojímají a popisují komplexněji. Např. jako heterosexuální aromantik se může označovat muž, který se nedokáže zamilovat, ale sexu se nevyhýbá. Žena, která začne pociťovat sexuální přitažlivost až tehdy, když si k partnerovi*partnerce vybuduje silnou citovou vazbu, se může označovat jako demisexuální bisexuálka..

Příklady některých sexuálních identit

Allosexualita – opak asexuality, tj. člověk cítí sexuální přitažlivost k druhým

Androsexualita – sexuální nebo citová přitažlivost k mužům, mužství, maskulinitě

Biromantismus – člověk je romanticky přitahován k příslušníkům více než jednoho genderu

Bisexualita – člověk je přitahován k mužům i ženám, i když to nutně nemusí být obojí ve stejné intenzitě

Demisexualita – člověk cítí sexuální přitažlivost až po navázání silného emočního pouta k určité osobě

Greysexualita – široké spektrum mezi asexualitou a allosexualitou

Gynesexualita – sexuální nebo citová přitažlivost k ženám, ženství, femininitě

Monosexualita – zahrnuje osoby, jež jsou fyzicky i emočně přitahovány pouze jedním genderem, tedy výhradní heterosexuály*ky, lesby a gaye

Pansexualita – člověk není v rámci fyzické nebo citové přitažlivosti limitován genderem ostatních

Queer – široké označení pro všechny, co se necítí být výlučně cis heterosexuální 

Sapiosexualita – označuje ty, kdo dávají při hledání protějšku přednost inteligenci před jinými charakteristikami

Skoliosexualita – sexuální nebo citová přitažlivost k trans či nebinárním lidem

(zdroj: Pexels)

Příběh Ivany

Během dospívání až do doby kolem 25 jsem žádnou orientaci nijak neřešila, randila jsem s kluky a nikdy mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak. Pak jsem se ale úplně nečekaně zamilovala do ženy, což bylo celkem překvapení (nejen pro mě, ale i pro mé okolí, hlavně pro rodinu). Ani potom jsem to ale nijak zvlášť neřešila, osobně jsem s tím neměla žádný problém, znala jsem v té době řadu gayů a leseb, a tak to pro mě nebylo moc téma, prostě to tak bylo. Když jsem ale někomu vyprávěla něco o mém životě, nebyla jsem schopna o sobě mluvit jako o lesbě. Nešlo mi to z pusy. Většinou jsem popisovala svoji životní realitu – žiju s ženou, mám partnerku apod. 

Až po třicítce jsem nějak na téma sexuální orientace víc narazila a začala si v té vlastní dělat trochu pořádek. Došla jsem k tomu, že pro mě nikdy v životě nebyla příliš podstatná „tělesná schránka“, na mých partnerech*partnerkách mě vždycky víc zajímalo a oslovovalo to „něco“ uvnitř. Vzhledem ke zkušenostem s muži i ženami se nyní považuju za bisexuální. Teoreticky si myslím, že jsem spíš pansexuální, ale protože žádný romantický ani sexuální vztah s někým trans nebo nebinárním jsem nikdy neměla, tak si na tuhle škatulku úplně netroufám.

Jak se postupně objevují nové pojmy, tak mám pocit, že se mnou rezonuje demisexualita, ale tohle slovo jsem objevila teprve nedávno a zatím se s tím sžívám :) Přijde mi ale, že vysvětluje některá další témata stran mé sexuality. S jedním z předchozích partnerů jsem řešila velké ochladnutí sexuálního zájmu – jeho pohled by možná byl, že jsem asexuální nebo frigidní, což pro mě bylo docela traumatizující. Cítila jsem se divná, nenormální a měla jsem z toho pocity viny. Když jsem pak v dalším vztahu sexuální touhu normálně cítila, celkem se mi ulevilo. Teď při zpětném pohledu mi přijde, že šlo prostě jen o důkaz toho, že náš vztah v citové oblasti úplně odumřel, s čímž odešla i moje sexuální touha.

Sexuální chování

Sexuální chování může, ale nemusí souviset se sexuální orientací či identitou. Zejména v prostředích, kde převažují lidé jen jednoho genderu (věznice, armáda atd.), se člověk může v tomto ohledu projevovat jinak, než jak se identifikuje (např. heterosexuální muž má ve věznici sex s muži, čímž si kompenzuje absenci žen), po návratu do běžného prostředí se obvykle vše vrátí k chování v rámci pociťované sexuální orientace. 

Ve společnosti se často můžeme setkávat se stereotypní představou neheterosexuálního člověka jakožto někoho, pro koho sex hraje v životě zásadní roli, případně je vnímán pouze optikou svého sexuálního chování. I rovina sexuálního chování však, podobně jako předchozí dvě, je velice individuální a není závislá na sexuální orientaci, ale mohou tam hrát roli i různé aspekty kulturní a společenské, aspekty moci, komunikace a podobně.

(zdroj: Pexels)

Příběh Pavla

O tom, že jsem trans, jsem měl jasnou představu už někdy v jedenácti letech, ale nad sexuální orientací jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. Vypozoroval jsem totiž, že mě sice o něco více fyzicky přitahují muži, ale do žen se zase častěji zamilovávám. Někdy kolem třicítky jsem si řekl, že asi nemá smysl se tím zabývat, protože to stejně nevyřeším. Pořád jsem ale svým způsobem hledal „tu svoji škatulku“. Až teprve nedávno, když jsem se dočetl, že bisexuál je člověk, kterého přitahují ženy i muži, ale ne nutně stejným způsobem nebo stejně intenzivně, jsem se uklidnil, protože mi přišlo, že jsem tu svoji škatulku konečně našel. I když mi pořád není úplně jasné, jestli jsem bi nebo pan…

Autor: Karel Pavlica