ČLÁNKY

Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena, říká rapper*ka Abdu Ali

bez nzvu 2

Abdu Ali ve své hudbě kombinuje rap, jazz, klubovou hudbu a punk. A atmosféru punkového koncertu mají i jeho*její vystoupení. Svůj maskulinní vzhled na koncertech doplňuje zlatými šaty. Sám*sama říká, že žije mimo definice genderu.

 

Řekni nám o své identitě. Četl jsem o tobě, že používáš zájmena „he“ a „they“. Na svém Twitteru se identifikuješ jako butch femme….

Jsem úplně fluidní, nacházím se někde mezi maskulinitou a feminitou. Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena. Já žiju mimo tyto definice. Podle mě jsme všichni bůh a bůh nemá gender.

 

Kdy jsi se vyoutoval*a?

Když mi bylo šestnáct. Nebyl to ale úplně tradiční coming out. Máma mě přistihla při činu. (Smích) Slyšela můj rozhovor přes telefon s chlapem. Zeptala se mě, jestli jsem gay, já ji řekl*a, že jo, a to byl můj coming out. Moje střední škola byla celá hodně queer, chodilo na ní fakt hodně LGBT lidí, takže tam to nebyl problém.

 

Když jsem se vyoutoval*a,

bral*a jsem to jakože fuck it,

vy zkrátka přijmete, kdo jsem!

 

A kolik ti bylo, když na tebe přišly první myšlenky o tom, že je něco jinak? 

Já o tom nikdy moc nepřemýšlel*a. Vždycky jsem se cítil*a jako sebevědomá bitch. Vyrostl*a jsem v hodně milující rodině. V rodině, která mi dala jistotu, že mě bude milovat, ať se stane cokoliv. V rodině, která ve mně vždy věřila a já tak mohl*a být skutečně autentický*á. Nikdy jsem neměl*a strach nebo obavy. Když jsem se vyoutoval*a, bral*a jsem to jakože fuck it, vy zkrátka přijmete, kdo jsem! Jako teenanger jsem byl*a hodně autentický*á, nemohl*a jsem jinak.

 

Kdy tě poprvé viděla máma s očními stíny a rtěnkou?

(Smích) Pravděpodobně na jedné z mých show. Ani nevím, jak je to dávno… Pár let už to bude. Ale mámu to vlastně ani moc nezajímalo, zkrátka to přijala, jak to je. To jsou prostě mí rodiče, jsou cool. Táta mi koupil tyhle šaty (ukazuje na zlaté šaty, co má na sobě). Milují, co dělám, podporují mě.

 

Měli jsme naše hymny.
Teď je nemáme a mě to hodně chybí.

 

Ve svých textech zmiňuješ témata jako rasismus, homofobii, předsudky. Cítíš se spíš jako umělec*kyně nebo jako aktivista*ka?

Cítím, že jako umělec*kyně musím dál posílat důležitá poselství. Když vyrůstáš v Americe, setkáš se s násilím vůči černým, stejně jako vůči queer a trans lidem. Chci dělat hudbu pro ty, kteří denně překonávají strach, aby žili svůj život v autentičnosti. Vyrostl jsem na baltimorské klubové a housové hudbě, a ta byla v devadesátkách opravdu pozitivní. Měli jsme RuPaula, Crystal Waters… Měli jsme naše hymny. Teď je nemáme a mě to hodně chybí. Právě to chci změnit a vnímám to jako svou zodpovědnost.

 

Kdo tě v hudbě inspiruje?

Těch lidí je hrozně moc… Určitě Miss Tony z Baltimoru a Blaqstarr. Díky Blaqstarr jsem vůbec začal*a dělat klubovou hudbu. Miluju Patti LaBelle, miluju Björk, miluju Patty Smith, miluju Janis Joplin… Miluju všechny, kteří se nebojí dát do své hudby pořádný emocionální náboj. Erikah Badu… A Missy Elliott! Missy je můj vzor. Hrdá černá feministka s pozitivním postojem ke svému tělu, tak trochu divná… Nemohl*a bych dělat to, co dělám, kdyby nebylo Missy Elliott. Je pro mě umělkyně číslo jedna.

 

Už ses s ní někdy setkal*a?

Zatím ne, ale věřím, že to brzo přijde.

 

Nemohl*a bych dělat to, co dělám,
kdyby nebylo Missy Elliott.

 

Jak je pro tebe v tvůrčím procesu důležitý gender? 

Je to něco, co rád*a narušuju. Rád*a si s tím hraju. Své tělo, které je vyloženě maskulinní, obleču do šatů a stále si zachovám butch look. Gender ale není něco, s čím bych si lámal*a hlavu. Narušovat tradiční představy o genderu je pro mě naprosto přirozené.

 

Věříš, že můžeš skrze své umění měnit společnost?

Všichni máme potenciál měnit společnost. Nemyslím tím, že by chování jedince mělo nějaký velký dopad, ale když se nějak chová určitá skupina lidí, tak přesně to způsobuje změnu. Umělci, politici, aktivisti, doktoři, učitelé – když je jim umožněno vyjádřit se, mohou skutečně změnit systém.

 

Co bys poradil*a dospívajícímu člověku, který má potíže s přijetím své identity a zapadnutím do našeho totálně binárního světa?

Tak to je hodně těžká otázka. Myslím, že je opravdu důležité, aby lidé vedli sami se sebou rozhovor. Aby si doslova povídali sami se sebou, nebo si své pocity aspoň napsali na papír a všechno to ze sebe dostali. Aby se ty pocity, které cítíme, někde zhmotnily. Teprve pak je možné s nimi pracovat. A když se sebou mluvíš, zaměř se na to, kým chceš být, a přemýšlej nad tím, jak krásný pocit to bude, až se tím staneš.

abdu

Autor: Hynek Toman

Estét a puntičkář. Závislák na sociálních sítích. Milovník pop culture a reality shows. Zapálený pěstitel pokojových rostlin. Vášnivý kuchař. Bývalý redaktor, projekťák a houslista. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

FAKTURAČNÍ ÚDAJE

Prague Pride z. s.
Rybná 716/24
110 00 Praha 1
IČO 22842730
Zápis ve spolkovém rejstříku: Městský soud v Praze, oddíl L, vložka 22311
© Copyright 2019 Prague Pride z. s. All Rights Reserved.

VYHLEDAT

Image

Na tomto webu používáme soubory cookie, abychom mohli zajistit jeho plnou funkčnost, analyzovat návštěvnost a případně přizpůsobit vhodně obsah a reklamu konkrétním uživatelům. Veškeré takto získané informace zpracováváme v souladu s dokumentem Prohlášení o ochraně osobních údajů.